15

Kapitola 15 - strach z mlhy

Aja se probudila jako první. Zírala na oblohu. Nebo to nebyla obloha? Každopádně to bylo bílé. Otočila se na bok. Zase bílá. A na druhý... Opět bílá.

Celou krajinu zahalila mlha. Viděla Karin, viděla Orixe, i když nejasně a rozmazaně. A viděla tři olše. Dál už bylo všechno zastřené matným oparem. Vrávoravě se postavila. Jednou nohou šlápla do ohniště. Zuhelnatělé dřevo zapraskalo. Ohen' musel přes noc uhasnout. Nedalo se určit kolik je hodin, jelikož slunce nebylo nikde vidět.

Zběžným pohledem se jí nepodařilo nalézt koně. Doufala že se v mlze nerozplynuli. Netušila co se stane při střetu mlhy a mlžných oří.

Zatřásla s Karin.

''Co se děje?'' Zeptala se rozespale a zamrkala.

''Je ráno... Myslím.'' Zamračila se. Každopádně důležitější a taky horší je, že všude okolo je mlha a koně nám asi utekli.''

''Oni utekli? Jak se to mohlo stát? Neříkal náhodou Orix něco o tom že neopustí svého pána?''

Vzbudily chlapce.

''Určitě neutekli... Někde tu budou.'' Zívl. ''Krocussi!!'' Zavolal do krajiny.

Karin se na něj nevěřícně podívala. ''Orixi!? Ty jsi mu dal jméno?''

Přikývl.

''Orixi. Za několik dnů se rozteče jako led. Jakmile něco pojmenuješ, daruješ mu tím život.''

''To já vím...''

''A proč to děláš? Víš přece, jak to bude těžké až pak odejde.''

Orix si ji nechápavě prohlížel a v jeho tmavě modrých očích se zračil zmatek. ''Mě nenapadlo že dělám něco špatného... Přece jsem na něj nemohl volat jenom... koni.''

''Ale on umře!''

''Když už má umřít, tak at' umře jako živá myslící bytost, s duší a jménem.'' Prohlásil Orix odhodlaně.

Karin si povzdechla. ''Nikdy nikomu nedovolíš, aby ti pomohl.'' Upravila si vlasy.

Chlapec mlčel.

''Ajo, mohla bys...? Víš že to neumím.'' Obrátil se Orix na druhou dívku.

''Jasně.'' Ostře hvízdla. Zdálo se, že se mlha na okamžik zavlnila a zesvětlala. Po chvíli se ozvalo zařehtání, mlha se protrhla a na planinu přiklusali tři mlžní hřebci.

Přátelé sbalili nádobí a deky, batohy si přehodili přes ramena a vyhoupli se na kon'ské hřbety.

Karin vypadala bezradně. Otáčela se svým ořem a sledovala krajinu, nebo spíš jen intuitivně hledala místa, kde se měla nacházet. ''Není vidět Strom.'' Konstatovala. Na čele se jí utvořila kolmá vráska. ''Co budeme dělat?''

''Pamatuji se, že někde támhle jsme sešli z cesty. Orix ukázal kamsi do bílého neurčita. Nebo to bylo na opačné straně...?'' Zamračil se.

''Orixi, podej mi prosím Lišku.'' Poprosila Aja.

Chlapec zašmátral v batohu a opatrně jí hodil kámen. Usměrnoval jeho rychlost a dráhu poryvem větru.

''Dík.'' Bez problémů jej chytila do dlaní a zamyšleně si jej prohlížela. Zdálo se, že zářil jasněji, než kdy dřív. Poklepala na něj nehty. ''Liško! Vzbud' se!''

Liška byla očividně stále naštvaná. A inu... Nebylo se čemu divit.

Kámen se rozsvítil a jakoby ho porostly modré chloupky. Ty se natahovaly po černovlasé dívce.

''Co to..?!'' Zamumlala.

Energie pulzovala. Buch... buch. Znělo to jako samotné srdce lišky. A pak přišlo jedno velké,

vlastně obrovské BUCH. A vzduchem se nesl pach spáleniny.

''Ajo!'' Vykřikli zárověn' Karin s Orixem.

Dívka byla v pořádku, nebo alespon' bez vážnějších zranění. Obličej i ruce měla zašpiněné od nánosu popela a z oblečení se jí doutnalo. Ten dým... Orix si ho pořádně prohlížel... A opravdu, ty cáry kouře vskutku připomínaly rozdivočelé lišky, které se proháněly vzduchem a pozvolna mizely.

Vyděsil se. Napůl kvůli Aje a napůl kvůli liščímu duchovi. Co když byl mrtvý?

Aja vykašlala obláček dýmu a snažila se z pusy dostat odpornou chut' popela.

''Zatroleně! Co to bylo?!!'' Zaskuhrala a vystrašeně upustila kámen. Ten s duněním dopadl na zem a začal se rychle kutálet pryč. Dolů ze svahu. On tu byl předtím svah?

''Zlá Liška!'' Chtěla Aja pokárat ducha, ale ten byl tatam i s kamenem. Na takový hranatý kus žuly se kutálel nějak moc rychle.

Karin hbitě seskočila z koně a utíkala pro něj. Zdálo se, že mlha ještě více zhoustla. Karin si toho všimla a měla z toho trochu obavy. Neměla ráda mlhu. Občas se objevovala i v ulicích Deironu. Jednou... Jednou, když byla taky takto špatná viditelnost, a ona pospíchala domů z lekcí u čaroděje Malora, přepadla ji tlupa hromotluků, prostě takových těch starších, větších a silnějších dětí. Bily ji. Chtěli ji okrást. Smáli se. Netušila proč. Nikdy to... Nepochopila.

Aja s Orixem jí šli naproti. A zachránili ji. Měla štěstí že má takové přátele. Měla je moc ráda.

Zato mlhu... Ne, z té měla strach.

Kvůli svým spomínkám přehlédla olšový kořen, který se zvedal ze země. Zvrtla si kotník a svalila se k zemi. Liščí kámen ležel před ní. Vypadal v pořádku. Nebyl nikde naštípnutý a stále modře svítil, i když ne tak jasně jak před pár minutami.

Karin se na něj zle podívala. Liščí duch ublížil její kamarádce. Nejraději by ho tu nechala ležet. Chvíli o tom přemýšlela, ale nápad zavrhla. Bylo by to kruté. Stačilo doufat, že se Liška přeci jen umoudří. Protože pokud ne, budou ji stejně muset někde pohodit. Vláčet s sebou cihlu pro nic za nic se jí opravdu nechtělo.

Vyškrábala se zpět za svými přáteli. Poté podala kámen Orixovi a se značnou námahou se vyhoupla na koně. Byla vyčerpaná. ''To nám ten den hezky začíná.'' Zamumlala. Bylo teprve ráno, a ona se cítila tak unavená. Neměla už sílu se s nikým hádat, diskutovat... Ani sílu přemýšlet. Prostě nechala Aju, at' rozpočítadlem vybere cestu.

''Stromy, nebe, peklo, zem

kudy vede cesta ven?

Skz vodu, mraky, mlhu, hory

mraveniště, myší nory

najdu-li já cestu ven,

Splní se mi dětský... sen!''

''Takže tam!'' Ukázala směr po své pravici. Usmála se a poplácala Karin po zádech. Neboj se bude to dobré. Většinou mám štěstí, takže myslím že jsem vybrala správný směr. Jinak se objevíme zpět v Deironu.'' Uchechtla se.

''O to se nebojím, Ajo. Vůbec ne.''

''Tak co se děje?'' Zeptala se konejšivě.

''Znáš mě.'' Pokusila se usmát a dopadlo to žalostně. ''Víš jak nesnáším když... Prostě mi přijde že se to všechno kazí. Nic není tak, jak jsme si to naplánovali.''

''To nebude nikdy. A možná že je to dobře, nemyslíš?''

No... Zamyslela se Karin. ''Ne, nemyslím.''

Aja se zasmála.

Připojil se k nim Orix. ''Tady je nějak veselo. O čem se bavíme?''

''Ále, Karin nemá ráda neočekávané.''

''To já taky ne.'' Usmál se. Ale zamysli se Karin. Bylo naplánované to, že jsme všichni přišli o rodiče a dostali se do sirotčince ve stejnou chvíli? Možná. Bylo naplánované, že nám přidělili pokoje hned vedle sebe? Asi ano.'' Připustil. ''Ale to, že jste mi takhle přirostly k srdci určitě naplánované nebylo!''

''Orixi to je tak...'' Začala Aja.

''Duchaplné?'' Zkusil to Orix.

''Spíš jsem myslela nesmyslné. Ale i tak to můžeš říct.'' Zašklebila se.

''Jo Orixi, ani jedna věc v tom co jsi řekl nedávala smysl.'' Přidala se Karin. 

Zbytek odpoledne se hádali, ale ne tak, jak se přou cizí lidé, ale hádali se jako přátelé. A díky tomu se jim podařilo zapomenout na únavu i děsivou mlhu, jejíž úponky se k nim zlověstně natahovaly.

14

Kapitola 14 - Měsíce a hvězdy

Celý jeden den jeli bez přestání, zastavili až když se sluneční kotouč ukryl za větvě Stromu a pomalu pohasl. Zanedlouho se z jeho koruny vynořil měsíc, přibližně po hodině druhý a nakonec i třetí. Všechny si byly velmi podobné, zářivé bílé kotouče. Při bližším zkoumání však Karin došla k názoru, že jeden je zbarven spíše do modra, druhý do krémova a třetí je prostě jen bílý. Každopádně byly krásné. Rozprostřely se po noční obloze a pomalu po ní pluly, jako tři obrovské lodě. A pak přišly na řadu hvězdy. Malé, zářivé tečky, spojené do dobře rozpoznatelných vzorů a obrazců.

Prohlížela si souhvězdí dvouhlavé hydry, paláce, jezerního koně, dryády, slavíka, nereidy, klobouku, perly, náhrdelníku a velké truhlice. Mezi nimi se po celé obloze vinulo souhvězdí jedovatého břečt'anu. A trasa měsíců kopírovala obvod souhvězdí velkého diadému. Ten jako obruč spojoval horizont kamkoli se podívala.

Přátelé věděli, že jakmile měsíce oběhnou celý nebeský kruh, vrátí se do objetí stromu a noc skončí.

V bledém svitu těchto vesmírných těles nalezli kus od cesty skupinku stříbrolistých olší. Mězi nimi se prostírala malá mýtinka, perfektní místo pro tábor.

Mlžné oře nechali neupoutané. Nebáli se že utečou, jelikož kouzlo způsobovalo velkou oddanost svému majiteli, který je povolal.

Orix se luskáním pokoušel rozdělat magický ohen'. Po chvíli to Karin začalo připadat natolik otravné, že na dně své tašky našla křesadlo a pomocí něj a kamene ležícího opodál vdechla život jiskře. Ta rostla a oni ji krmili suchými větvičkami. Změnila se v spokojeně se olizující táborák.

''Nejde mi to. Pořád mi to nejde.'' Vrtěl Orix smutně hlavou. ''Jednou se to povést musí.'' Pronesla Karin povzbudivě. Napřáhla ruce k ohni, aby si ohřála promrzlé prsty.

''Mám stejný názor.'' Zamumlala Aja unaveně. ''Podívej se na mě. Já neumím nic a tak nemám žádné takovéhle starosti.'' Pousmála se unaveně. ''Teda, samozřejmě že něco umím, ale měla jsem na mysli magii.''

Orix zamyšleně potřásl hlavou. Nedalo se však určit, jestli se jednalo o souhlasné či opačné gesto.

Pohodlně se uvelebil blízko ohně a zachumlal se do kostkované deky. Z batohu vytáhl několik

sušených loptulí, protáhlých plodů limetkově zelené barvy. Silná a pronikavá vůně připomínala moruši. Rozdělil je na tři hromádky a podal Aje a Karin. Z olše utrhl pevný proutek a ovoce na něj nabodl. Začal jej opékat na ohni.

''Je to dobrý nápad?'' Zeptala se Karin.

''No to nevím.'' Pokrčil Orix rameny nezaujatě.

''Cha, zkusím to taky!'' Pookřála Aja. Nakonec i Karin s nedůvěřivým pohledem následovala jeho příkladu.

Orix si prohlédl loptuli. Změnila barvu ze svěží zelené na bažinově hnědou. Také nyní jinak voněla, spíš jako skořice a ze svraštělého povrchu stoupala stužka šedého kouře.

Chvíli s větvičkou mával a kreslil tak šedivé spirály a kruhy do tmy. Potom si z ovoce kus ukousl a zkoumavě převaloval sousto v ústech.

''Jaké to je?'' Zeptala se Aja.

''Je to... Je to vynikající!''

''Hmm..'' Ochutnala Aja. ''No, chutná to zajímavě.''

''Och, u slz bohyně Yuny, to je tak odporné!!'' Karin vyprskla zbytky ovoce.

''Dobře, tak ted' už nemusím předstírat, že mi to chutná.'' Zasmál se Orix a vyplivl sousto.

''Ale vážně, je to docela dobré.'' Žvýkala dál zamyšleně Aja.

Karin s Orixem si vyměnili významné pohledy. Všichni se smáli.

''Měli bychom jít spát.'' Podotkla Karin, když poslední tony smíchu utichly. ''At' se zítra udržíme na nohou.''

''To máš pravdu.'' Zamumlal Orix. ''I když se mi teda příliš nechce. Raději bych si povídal.''

''No jo...'' Povzdechla si Aja. ''Cesta je dlouhá a času není nazbyt.''

''Tak dobrou noc. A krásné sny.'' Zívla Karin a převalila se na bok.

Zbývalo udělat jedinou věc. Orix do prachu kolem ohně vyryl hrotem své hole kruhovou brázdu. Toto kouzlo jim zaručovalo bezpečí před plameny. Magie země zaručovala, že ohen' nerozroste za určenou hranici.

Tábor utichl.

13

Kapitola 13 - Rychlonohý posel

Lod' se bez větších obtíží odrazila od mořské hladiny a vznesla se vysoko do vzduchu. Příd' s dřevěnou mořskou pannou tvrdě rozrážela oblaka. Socha měla smutný obličej pokrytý odlupující se barvou.

Gepard ohromeně sledoval, jak kolem nich proletělo obrovské hejno racků.

Opřel se do nich silný závan teplého vzduchu. Plachty se napnuly a zpívaly o dobrodružství.

Lod' plula dlouho a nevypadalo to, že by se jen tak chystala přistát. Nebe zšedlo, moře potemnělo a drobné ostrovy, které viděli pod sebou, byly pusté a bez jakéhokoli života.

Po třech dnech plavby oblohou konečně spatřili cíl své cesty. Ostrov vyhnanců. Větší a ošklivější než než jiná pevnina v okolí, pokrytý pouze pouští a ostrými skalami, které se občas zvedaly ze země jako dračí zuby.

Na pobřeží stálo několik nevzhledných budov, nejspíš pro vězeňské strážce a hlídače, a celý obvod ostrova byl obehnán vysokým plotem se zrezavělými bodci.

Lod' sebou trhla a začala pozvolna klesat. Nakonec se zaryla se do vlhkého písku.

K lodi se nahrnul zástup velkých bytostí, napůl mužů, napůl koní – kentaurů. Ti nejlepší a nejkrutější strážci. Kromě draků samozřejmě.

Mlčky tam stáli o pozorovali pasažéry, kteří seskakovali dolů z paluby. S nedůvěro na pohlíželi, nelíbílo se jim, že mají návštěvníky. Vypadalo to, že očekávali problémy.

Ten největší, nejškaredější a s největšími svaly se postavil dopředu. Velitel Fandar. Měl dlouhé mastné vlasy barvy lávových kamenů a pichlavé hnědé oči. Přes široké rty se mu táhly dvě bledé jizvy.

''Mé jméno je Fandar Hnědý, velitel kentauřích stráží a vládce ostrova vyhnanců.

Předpokládám, že ty jsi posel, o kterém nás informovali. Asasi z travnatých polí, vítej v Zeritu, největším a nejpřísnějším vězení Phyebwy.''

''Děkuji za přivítání, Fandare.'' Pronesl gepard pokorně.

''Byl jsem vyslán čarodějem Malorem. V království se dějí podivné věci. Přišel jsem, abych vyloučil možnost, že za tím stojí někdo z vězn'ů.''

''Pak jsi tu zbytečně.'' Zavrčel kentaur. ''Cožpak nevíš, že z vězení ješto nikdo nikdy neunikl? ''To proto že je to nemožné.'' Poslední slovo chvíli převaloval v ústech.

''O tomto bychom si měli promluvit o samotě, mistře kentaure.'' Zamračil se. ''Ale nic není nemožné, to prosím berte v potaz, než začnete vykřikovat ukvapené soudy.''

''Chmmm.'' Odfrkl si. Dobrá tedy, i když nechápu proč si přejete mluvit o samotě. Mí kentauři jsou plně důvěryhodní.'' Ale poslechl a odvedl Asasiho do jedné z hranatých kamenných budov.

''Děkuji.'' Uvolnil se gepard. ''Pravý důvod ojí návštěvy by měl zůstat utajen. Zajímám se totiž o jednoho konkrétního vězně. Phobose. Objevují se spekulace, že to on stojí za nedávnými útoky. Chci se ujistit, že stále trpí pod zemí.''

Fandar se dunivě zasmál. ''Phobos je náš nejstřeženější vězen'! Jeho komnaty jsou přímo prošpikovány vidoucími krystaly. Bez našeho vědomí si nezajde ani na toaletu.'' Ušklíbl se.

''Vaše obavy jsou naprosto zbytečné, pojd'te se přesvědčit!''

Na dřevěné desce stolu ležel lehce fialový, šestistranný krystal. Přejel dlaní po kameni a objevil se překvapivě jasný obraz. Mladý muž v černém koženém kabátci seděl u psacího stolu. Černé vlasy měl stažené do bojového ohonu, vpředu mu do očí padala divoká ofina.

Tvář měl po starém zranění rozseknutou a nehezky zkrabacenou, jako krepový papír.

Zrovna si něco črtal do zápisníku. Hubenou postavu s rozesmátou maskou.

Najednou svou práci přerušil a podíval se přímo na ně.

Kentaur vypadal vyplašeně. Okamžitě přerušil přenos a kámen ukryl do přihrádky stolu. Gepard si jej zkoumavě prohlížel. Ano, Phobos tu byl stále zavřený. Tak proč má takový divný pocit... Že něco není v pořádku?

''Tak vidíte, vše je jak má být.'' Zamumlal Fandar. ''Vše pod kontrolou.'' Řekl již silným hlasem a svým obvyklým nepříjemným tonem.

''Zdržíte se na večeři? Ovesná kaše.'' Zabrblal nepříliš nadšeně. ''Vynikající.''

''Ne, mám naspěch.''

Gepard se vrátil zpět na lod'. Měl by být klidný. Vše se zdálo být v pořádku. Ale instinkt šelmy, jakkoli potlačovaný, říkal, že to bude ještě mnohem složitější.

Pokud za útoky nestál Phobos, tak kdo tedy? Kdo jiný je tak mocný, že jeho kouzla nejdou zlomit? Všichni zlí černokněžníci, mágové a čarodějové byli po Phobosově pádu uvězněni stejně jako on. Ale na rozdíl od něj neměli dar nesmrtelnosti, takže již byla většina po smrti. A stejně, nemohl to být vůbec žádný vězen', protože ti jsou opatřeni pečetěmi, které jim brání v zabíjení. Tato kouzelná opatření se nedá zlomit, zničit ani přelstít. Žádný člověk nemá dost síly na to, aby se o to byt' jen pokusil.

Phobos byl touto pečetí taky opatřen. Na jejím vytvoření se podílelo třicet největších mágů.

Takto to Asasinu vylíčil velitel kentaurů. Jemu však v hlavě pořád zněla jeho vlastní slova, a to že nic není nemožné.

Kouzelná lod' poháněná magií a ozubenými kolečky mířila zpět k Deironu. Bude muset čaroději oznámit, že stále nemají ponětí, proti komu stojí. Tato nejistota je zabíjela.

12

Kapitola 12 - Princezna Pivon'ka

T'uk... T'uk....T'uk. Ozvalo se klepání na dveře. Elisa se zamračila. ''Dále!'' 

Seděla u svého psacího stolu, obklopená důležitými papíry. V jedné ruce držela paví pero, které občas namáčela do kalamáře s levandulovým inkoustem. Barevné pírko bylo sice velmi elegantní, pro psaní však zcela nepraktické. Otřela jeho hrot o hranu nádobky a jezdila s ním lehce po papíru, vytvářela ozdobné kličky svého jména i se všemi těmi nesmyslnými tituly a přídomky.

Tuto nudnou činnost provozovala již od brzkého rána. Podepisovala a podepisovala. Dříve si listiny pročítala, bylo to však tak nudné, že to již pokládala za zbytečné.

Druhou rukou nahmatala jeden z citronových bonbonů a pomalu ho převalovala v ústech, Uvolnila se kyselá chut'.

Zaklepání se ozvalo znovu.

Elisa podrážděně zvedla oči v sloup. Popošla ke dveřím a zatáhla za kliku. ''Vy si vážně neumíte otevřít dveře?'' Pohlédla vyčítavě na své rádce.

Lvi otázku taktně přešli. ''Princezno, pojd'te prosím s námi. Je to velmi důležité.''

''Cože? Ted' hned?'' Zarazila se. ''O co jde?''

''Vy jste zapomněla? Dnes je čas vaší korunovace.'' Alkes nadzvedl huňaté obočí.

Elisa zalapala po dechu. ''Co prosím?'' Na tohle si tedy vůbec nevzpomínala. Že by v tu chvíli nedávala pozor? Možná se zamyslela... Ale opravdu jí mohlo něco tak důležitého uniknout?

Zachmuřila se. Už tak se dnes celý den mračila jako bouřkový mrak. A další šance na dobrou zprávu byla úspěšně zmařena.

Dnes budete slavnostně jmenována nejvyšší královnou Phyebwy. Alkes předvedl cosi připomínajícího úsměv. Elisa si prohrábla načesané vlasy a nervozně mu úsměv oplatila. Pořád nechápala co se tu děje.

''Vezměte si sebou korunu, prosím.'' Zamumlal Zeno.

Elisa se rozběhla do svých komnat, přímo k zrcadlu. Bylo velké a oválné a kolem něj byly připevněny kusy pergamenu na který kreslila barevnými tužkami návrhy na šaty. Ráda kreslila. Pokud si našla čas a pokud měla dobrou náladu, byla tato činnost její oblíbenou zábavou. Z ebenového stolky smetla ampulky s barvami, nahmatala pudřenku a jemně upravila odstín své pleti. Rychle kritickým okem ohodnotila svůj dosavadní účes a odhrnula z čela několik tenkých pramenů. Na vrcholku pyramidy ze šperkovnic nalezla drobnou zlatou korunku.

Uvědomila si, že světle růžové šaty které má na sobě jsou notně pomačkané. V takových nemůže předstoupit před celé velkoměsto. Rozevřela obrovitánskou skříň a začala se probírat

stěnou nádherných šatů. Všechny byly pěkné, všechny byly dostatečně vhodné pro tuto slavností příležitost. Bohužel byly všechny nachlup stejné. Popadla své oblíbené, a kouzlem změnila barvu na šedomodrý odstín. Prodloužila a nařasila rukávy. Rychle se převlékla.

Lvi už byli zdá se docela nervozní. Přešlapovali na místě. 

''Jsem připravená.'' Zavolala Elisa.''Ještě jsem se chtěla zeptat... Až mě korunujete... Budu nejvyšší královna,že? Budu moct chodit ven? Cestovat?'' Zeptala se s nadějí v hlase.

''Pouze v nejkrajnějších případech, má paní. Na to vám přece dobře poslouží poslové.''

''Och...'' Povzdechla si zklamaně. Sice to čekala, ale stejně... Doufala.

Doprovázela své rádce spirálou schodišt' a spletí chodeb a chodbiček dokud nespatřila velký obdélník jasného světla. Opatrně vystoupala přes trojici spíše symbolických schůdků a ocitla se na vrcholku hradeb. Všude okolo slyšela nadšený hovor a hlasy, šeptání i výkřiky. Zmateně se ohlédla na lvy. Kývli velkými hlavami.

Udělala dva nejisté krůčky směrem ke kamennému cimbuří a shlédla nádvoří pod ním.

Bylo do posledního místa zaplněno neskutečným množstvím lidí. Pootevřela ústa údivem. Za svůj život neviděla nikdy tolik svých poddaných pohromadě. Spatřili ji, zářivou, třpytivou a krásnou. Ozval se bouřlivý potlesk a jásot.

Elisa se po chvíli odhodlala k milému úsměvu. Zamávala. Další salva radostných zvolání.

Nyní už se smála zcela upřímně a svítila jako padlá hvězda.

Alkes a Zeno se objevili po jejím boku, každý z jedné strany.

''Vážený lide Phyebwy, spojené království šestnácti kouzelných krajů... Setkali jsme se zde v tento významný den, kdy se z princezny Elisy stává plnoprávná nejvyšší královna.''

Zlatá čelenka na dívčiných vlasech se zatočila a změnila barvu v diamantově modrou. Vyrostly na ní květy pomněnek a růží a jemné ornamenty, spirálky a kapky rosy. Mohutná a majestátní. Perfektní. Blýskala se v poledním slunci jako měsíc, jako průsvitná voda v rukou mocného čaroděje. Elisa se později dozvěděla, že byla vyrobena z nejvzácnějšího materiálu v Phyebwě, a to posvátné krve Malého Světla. I jeho dřevo či listí bylo nedotknutelné a nezískatelné, ale míza byla naprosto zapovězená. Naříznout kůru a zranit ho a tím získat jedinou kapku byl ten největší hřích. I ti nejhorší zločinci se báli toto učinit. Vlastně by je to ani nenapadlo. Proto Elisa nechápala, jak se k ní, nejvyšší královně, symbolu dobra a čistoty, vlastně mohla koruna dostat. Netušila, jestli ji před ní nosily jiné královny, nebo jestli je ještě mnohem, mnohem starší. Každopádně to bylo nádherné umělecké dílo.

Elisa se zatočila kolem své osy. Šaty se zvedly a dlouhé vlečky a rukávy vířily kolem. Všechno to bylo divadlo pro ty dole. Drobná dívka milovala pozornost. To opojení a svit v očích...

Klopýtla. Až nyní si uvědomila, že má na nohou stále chlupaté fialkové bačkorky. Zapomněla je vyměnit za poněkud kultivovanější střevíčky. Začervenala se a doufala že si toho nevšimli její rádcové. V tomto okamžiku byla vděčná, že dolní polovinu jejího těla lidé pod ní nevidí.

''Prosím přivítejte svou novou nejvyšší královnu!'' Zvolal Zeno. ''Nádhernou Elisu!'' Doplnil Alkes.

''Dnes je mimochodem i den svornosti. Na obloze se poprvé za padesát cyklů objeví tři ze čtyř měsíců – Tullia, Mijtriqve a Anfgrid. Proto očekávejte neúměrně živé sny a pečlivě si ohlídejte své rodinné duchy, prosím!'' Varoval bílý lev. ''A nezapoměnte darovat obět' Malému Světlu, pro dnešní den by byly nejvhodnější pivon'ky, vonné svíce a růženíny...'' Pokračoval lev, ale Elisa ho již přestala vnímat. Tyto podivné vědy ji nijak moc nezajímaly. Bylo v nich přespříliš matematiky, neměnných zákonitostí a málo selského rozumu. Její učitel se ji kdysi snažil naučit jak vypočítat velikost magické síly měsíce a jeho působení na lidi a přírodu... Bezvýsledně.

Ale něco si přece jen oblíbila – pozorování oblohy dalekohledem. Ve čtyřech ze sta věží Lůmenn-celesti byly umístěny observatoře s hvězdohledy, dalekohledy, dálkohledy, krasohledy, mlhohledy... A spoustou dalších přístrojů, které na kulatý strop promítaly mapy vševesmíru, nebo pohybovaly modely hvězd a planetek, meteoritů, asteroidů i mnohem podivnějších objektů. 

A co bylo pro Elisu možná nejdůležitější, byl tam klid. Ne absolutní ticho jako v knihovně, ale... Elisa tu dlouhé hodiny přemítala o životě a svých snech...

Alkes se Zenem ukončili svůj projev. Elisa by také měla něco říct. Nadechla se.

Zeširoka se usmála. ''Ráda vás tu vidím!'' Nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo. ''Slibuji, že se budu ze všech sil snažit být tou nejlepší královnou. Ne pro sebe, ale pro vás!'' Ozval se nadšený jásot, za dnešek snad nejhlasitější.

Na konec svého nepříliš úchvatného proslovu by měla vyčarovat ohňostroj či tak něco. Viděla jak taková hra světel na nebeské klenbě vzniká. Z ohně a podivných chemikálií, které podivně zapáchaly. 

Napřáhla ruce a kouzlila. Byla přece nejvyšší kouzelnou královnou, musela to dokázat. Nezdálo se to být nijak složité.

Vypadalo to slibně, když se na modré obloze začaly objevovat růžové puntíky. Poté tyto puntíky začaly padat k zemi jako kýčovitý déšť. Elisa se zamračila a přimhouřila oči.

Dortíky! A ke všemu růžové s třešňovou polevou. Pomalu se snášely k tleskajícímu publiku. Pohlédla na své rádce. Kdyby byli lidmi, vsadila by se, že mají povytažené obočí.

Uklonila se. Kdyby jen věděli, jak velký omyl to byl! Naštěstí pro ni to dopadlo docela dobře, také klidně mohly padat žáby, nebo ještě horší věci.

Do napřažených rukou zachytila jeden z koláčků. Jeho střed zdobila roztomilá marcipánová růžička.

Usmála se a odběhla pryč. Nejspíš rozčilené rádce nechala za sebou. Momentálně jí bylo jedno co si myslí. Cítila se skvěle. Nejvyšší královna - to neznělo špatně. Vůbec ne.

Vběhla do svého pokoje a popadla svoji oblíbenou tašku přes rameno, vyrobenou z hnědé kůže vyšívané modrými květinami. Lusknutím prstu se převlékla do nenápadných zemitých šatů, korunu opatrně odložila na sametový polštářek. Zlověstně se zablýskla, jako by nechtěla, aby ji sundávala. Elisa na ni vyplázla jazyk.

Za několik minut už kráčela po úhledně zastřiženém trávníku královské zahrady. Všechno tu bylo křiklavě barevné, stromy jako čerstvý hrášek a květiny barvy duhy. Žádné nažloutlé listí, žádné uschlé větvičky. Každá nedokonalost nebo odchylka byla okamžitě odstraněna zahradníky, kteří s sebou vždy nosili velké ocelové nůžky. Elisa se to bála přiznat, ale měla z nich docela strach. Pokaždé když se nějaký z nich vynořil z živého cesmínového plotu, zamračený, zarostlý, špinavý... A se spoustou ostrých nástrojů.

Otřásla se. Zdálo se jí, že v jedné z magnolií vidí šklebící se obličej.

Přála by si, aby tu s ní byla Midiatir. Její nejstarší kamarádka. Ale v některých věcech jí nemohla věřit. Bylo jí jasné, že tento útěk by neschválila.

Elisa neutíkala příliš často. Nedostávala k tomu totiž moc příležitostí. 

Přestrojila se, vytratila se do zahrad. Odtud byl docela snadný přístup do města. Docela.

Prostě se jen procházela, sledovala všechny ty zvláštní a krásné věci které se tu děly. Kejklíře a akrobaty, zamilované páry, skotačící děti... Ona to neznala. Jistě, na zámku také byli nějací šašci, ale bylo to... jiné. Nedokázala to vysvětlit. Nakonec pro to našla slovo – neopravdové. Všechny události na zámku byly jakýmsi způsobem zinscenované, zkonstruované šlechtou a jejími rádci. Nic se nedělo jen tak.

Dívka rozhrnula clonu vrbových prutů a spatřila hraniční zeď. Byla porostlá směsicí břečťanu a psího vína, spletené v ohromný neforemný cop. 

Z ramena si sundala tašku a navlékla ji na jeden ze silnějších šlahounů. Taška pomalu a trhavě sklouzla až úplně dolů a zmizela v seskupení kulatých zimolezů.

Elisa se naklonila nad cimbuří. Zatočila se jí hlava. Byla to strašná výška. Kdyby spadla... Vyhoupla se na stěnu a nepřítomně zírala dolů. Nemohla použít magii, která ji nyní příliš neposlouchala. Nechtěla riskovat, že kouzelná křídla v půli cesty zmizí, ani jiné strašné věci na které se bála pomyslet

Rukama pevně objala provazce lián a naposledy pohlédla pod sebe. Tohle dokáže.

Začala opatrně ručkovat dolů. Držela se tak usilovně, že jí bělaly klouby.

Po chvíli se však stalo přesně to, čemu se snažila zabránit. Kdesi na obloze zakrákala vrána, nebo ještě hůř krkavec. Byl to ostrý a nepříjemný zvuk. Královna prudce zvedla hlavu a spatřila hejno černých ptáků. Přestala se soustředit a povolila sevření. Bleskurychle sjela o několik metrů dolů, až se v místě, kde rostliny obzvláště bujely, zamotala do šlahounů. Smyčka Břešťanu se utáhla kolem jejích kotníků a nejspíš jí zachránila život. Cítila strašnou bolest na dlaních. Odvážila se na ně pohlédnout. Byly celé zarudlé a rozdrásané, v některých místech se pod kůži zarazily třísky z větviček.

Bolestivě si povzdechla když si dánu očistila. Přiložila ruce k sobě, zavřela oči a doufala, že bude mít štěstí. Měla. Hojící kouzlo se téměř okamžitě probudilo a zhojilo pokožku.

Poté se pohybovala již bez problémů a po chvíli stanula špičkami na měkké trávě.

Právě se nacházela v druhém městském okruhu. Ona sama žila v prvním, neboli centrálním. Zde se nacházel královský zámek, nejstarší část města a pak už pouze nádherné a rozsáhlé zahrady. Jak nedávno zjistila, druhý okruh tvořily domy, sídla a vily významných a hlavně bohatých obyvatel města. O zbytku Lůmenn-celesti neměla příliš informací. Každý další okruh byl střežen vojáky a ona nechtěla riskovat že by ji poznali.

Jistým krokem vykročila do ulic plných lidí. Vlastně nejen lidí, občas se v davu mihl chlupatý kočkoid, elf či kentaur. Dokonce zaznamenala i přítomnost dryády, elegantní ženy s nazelenalou pletí. Ladně se nesla, v zářivě oranžových šatech s límcem pestrých peříček, dva palce vysoké podpatky ostře klepaly o dlažbu. Na rukou se třpytilo množství prstenů pospojovaných kousky řetízků. Nesla se pyšně jako cizokrajný pták, s bradou zvednutou vzhůru. Všichni jí uhýbali z cesty.

Elisa ji se zájmem pozorovala. Musela to být velmi vlivná osoba. Bylo docela zarážející, že ji neznala, jelikož rádcové jí podobné typy často představovali, a zdůrazňovali, jak je důležité znát jejich jména a obor.

Než se nadála, byla tajemná dryáda pryč. Elisa si rychle našla novou zajímavou věc – tichou veselou hudbu, která se ozývala z konce uličky. Jako v transu ji následovala. Dovedla ji na malinké náměstíčko, ověšené papírovými praporky a růžemi. Lidé tu tancovali ve velikém kruhu a uvnitř skotačila trojice podsaditých trpaslic s veselými baculatými obličeji. Jejich bezprostřednost byla Elisa nesmírně sympatická. Při pohledu na tyto dámy se musela usmívat.

Zrovna k sobě přitáhly nesmělého mladíka a nedobrovolně ho přinutily zapojit se.

Raději zacouvala blíže ke zdi, aby si ji snad nevybrali jako další tanečnici. Velikostně by tomu odpovídala. Ušklíbla se. Nikdy nebyla vysoká. I na své lví rádce se musela dívat z podhledu. Právě proto byl její trůn tak vysoký.

Patou střevíčku do něčeho narazila. Znělo to kovově a chrastivě. Opatrně se ohlédla. Jednalo se o plechovou nádobku s mincemi. Měd'áky a stříbrn'áky se kutálely do škvír ve dlažbě. At' už tento skromný výdělek patřil komukoli, nebyl nespíš příliš nadaný. Ani jedna duběnka, ani jeden zlaťák.

Najednou si uvědomila přítomnost jakési podivné bytosti. Tisklo se to ke zdi a dusilo se kaskádou jejích krajkových šatů. 

''Oh!!'' Vykřikla polekaně. ''Omlouvám se vám! ...Ehmm.. Pane?''

Popošla kousek na stranu a při tom si přidržovala načechrané pruhy látky aby tu volně nevlály v prostoru. Dostala jedinečnou příležitost si svou obět' lépe prohlédnout.

Byl to asi muž, ale těžko soudit. Dlouhé šedé vlasy s nádechem umírající hnědi byly zašmodrchané v jednu obrovskou sít', která zakrývala obličej. Oblečení... Bylo to vůbec oblečení? Elisa netušila, do jaké míry se dají kusy dohromady sešitých hadrů považovat za oděv. Boty pochopitelně chyběly. Příliš velký luxus.

Podle zjevu se tedy nedalo určit pohlaví ani rasa, podle hlasu se však opravdu jednalo o lidského muže. Vyděšeně a nepřítomně kvílel a pohupoval se ze strany na stranu, jakoby se zmítal ve vichřici.

''Pane? Jste... V pořádku?'' Najednou se jí udělalo mdlo. Ten člověk děsivě zapáchal. Zacpala si nos a prstem si na hrudi načrtla kruh, symbol pro zahánění zla.

Muž popotáhl a pak se najednou zarazil. Nekřičel, neplakal, jen se na ni zmateně díval přes clonu vlasů. Elisa se otřásla. Zdálo se jí, že ve vlasech zahlédla zachycenou myš.

''Pivon'ko?!'' Zašeptal okouzleně. Mluvil podivně vysokým hlasem.

''Co?'' Elisa se rozhlédla kolem sebe. Zalapala po dechu když si uvědomila, že musí myslet ji.

''Já ale nejsem-''

''Pivon'ka!''

''Nechte toho! Děsíte mě!'' Hlas se jí třásl.

''Pojd' Pivon'ko. Čekal jsem tady dlouho. Čtyři cykly tadyhle sedím a čekám na svou princeznu...'' Smutně našpulil rty jako malé ublížené dítě.

''Princezna?'' Já už nejsem-''

''Princezna Pivon'ka a Pivon'ka princezna. A Pivon'ková princezna a princi... Prince... Princeznovská Pivon'ka.'' Zahihn'al se skoro šíleně.

''Dobře...'' Pokývala hlavou. ''Jistě, pivon'ka.'' Dělala opatrné pohyby. Rozběhla se a utíkala pryč.

Bezdomovec na ni však skočil a pevně se držel jejího útlého pasu.

''Aáááááááá!!!'' Křičela už opravdu na smrt vyděšená. Snažila se mu vytrhnout, ale na kostlivce potáhnutého kůží měl překvapivou sílu.

Zuřivě ho v záchvatu bezmoci kopla do hlavy. Svalil se na zem.

Ještě ho slyšela plakat a mumlat si: ''Má pivon'činy šaty, má! A pivon'kový koláček!''

''Je třešn'ový!!'' Křičela Elisa. ''Ne Pivon'kový!''

Rychle se ukryla na druhém konci náměstí, kde spatřila kroužek lidí kteří radostně tleskali. Mezi ně jistě dobře zapadne. Ohlédla se, jestli ji šílený pivon'kový muž nesleduje. Ne. Pořád leže na dlažbě. Bylo jí ho trochu líto. Nejspíš byl duševně nemocný. Povzdechla si. Takovým není pomoci.

Spatřila důvod tleskání davu - dvojici pouličních umělců. Prodrala se skupinkou dětí s jiskrami v očích a pořádně si ten pár prohlédla. Jednalo se o mladého muže a dívku, přibližně stejně staré. Oba měli tmavě hnědé hnědé vlasy, on krátké a střapaté a ona smotané do množství drobných drdůlků. Mohli být klidně sourozenci, už podle podobných rysů obličeje.

Umělkyně si nejspíš všimla nového diváka, protože začala cosi usilovně lovit v rukávu. Šibalsky se usmála a vtiskla Elise do dlaně koláček s růžovou polevou.

''Jéé, já už jeden mám-...'' Zalovila ve své tašce. ''Eh. To nechápu. Byl přímo tady...''

Dívka jen těžko skrývala záchvat hihňavého smíchu. 

Střapatý chlapec se taky zeširoka usmál a zabrnkal do strun lyry, kterou svíral v rukou. ''A tak se větve stromu rozevřely a láskyplně objaly šedého draka a již jej nikdy nepustily.'' Dokončil vyprávění, luskl prsty a do povětří se vznesl obláček třpytivého prachu.

Úsměvy dětí se rozšířily a oči zasvítily.

Elisa byla taky okouzlená. ''Jsi kouzelnice?'' Zeptala se.

Dívka se opět zachichotala. ''Diváci mě nazývají mnohým a já jim nic z toho nerozmlouvám.'' Uhnula pohledem.

''To ale přeci není odpověď.'' Zamračila se královna.

''Ale je. Někdy jsem kouzelnicí mín' a někdy víc.''

''To zase nedává smysl.'' Poznamenala.

''Co vlastně na tomhle světě dává smysl? Porozumíš jestli chceš a pokud nechceš, nepochopíš.'' Pokrčila rameny.

Elisa ztrácela trpělivost. ''Nemluv takhle se mnou! Zdá se mi, že se mne snažíš zesměšnit.'' Založila si ruce na hrudi.

''Proč si každý myslí, že se ho snažím urazit?''

''Já jsem královna Elisa. Donedávna princezna, ale dnes už jsem královnou.'' Špitla pyšně.

Dívka se k ní naklonila, až se jejich tváře skoro dotýkaly. Velmi vážně jí pohlédla do očí.

''Ale to já přece vím. Pronesla tajemně. ''Ale stejně to tu radši moc nevytrubuj, jestli chceš aby to zůstalo tajemstvím.''

''Jak to víš?''

''Přečetla jsem si to na tvém koláčku, přece.'' Protočila panenky.

''Nic si z ní nedělej.'' Chlapec se rozhodl připojit se k hovoru. Vlastně po nich už notnou chvíli pokukoval a musel se v duchu smát. ''Ona vždycky ráda mluví v hádankách.''

''No a co, ty zase ve verších.'' Vyplázla na něj jazyk.

''To je pravda.'' Pokýval hlavou. ''Když v noci chladné mizí žal, já v jezerech srdce luny sbírám kal a hledám to, co mi osud -''

''Ach, mlč už prosím tě. Tak hezky jsme si povídaly a ty musíš zase všechno pokazit!'' Rozkřikla se na svého společníka.

Elisa se rozhodla pomalu se vytratit. Momentálně to bylo nejspíš to nejlepší, co mohla udělat. Přítomnost těchto dvou lidí, které dřív považovala za fascinující, ji už omrzela.

Jak zjistila, Lůmenn-celesti je městem podivných zvyků a podivných obyvatel. Nenápadně se protáhla davem a rozčilený pár nechala za sebou.

Rozzlobeně pohlédla na koláček ve své dlani. ''Oslad' mi den.'' Přikázala a opatrně kousek ukousla. Při tom si v duchu opakovala. At' je dobrý, prosím at' je dobrý!

Byl. Dokonce vynikající. Jemná třešňová náplň a křehké těsto. Poděkovala Stromu za plnění jejích přání.

Uvědomila si, že neslyší žádnou hádku, křik, ani hlasitou výměnu názorů, což ji přinutilo ohlédnout se za sebe. Postavila se na špičky, aby lépe viděla. Mladí umělci si s někým povídali. Elisa kvůli skupině vysokých elfů nebyla schopna zjistit, o koho se jedná. Až když se dav dal trochu do pohybu, spatřila toho muže. Uhlazené vlasy, knír. A... Ano. Modrá uniforma.

Zatraceně. Vždyť to je strážný!

Vypadalo to, že dvojice vypravěčů se ho snaží zdržet. Chlapec i dívka zuřivě máchali rukama a každý naznačoval úplně jiný směr cesty.

Byl nejvyšší čas zmizet. Dnes už poněkolikáté přehodnotila názor na ty dva. Ted' jí pomohli. Možná nebyli psychicky v pořádku, ale jinak...

Někdo jí zastoupil cestu a zaclonil slunce. Ona tvrdě narazila do jeho hrudi. Zatočila se jí hlava a svalila se na zem. Zamrkala. Musela několik vteřin počkat, než se jí zrak sjednotil a ona před sebou poznala dalšího vojáka.

Odevzdaně k němu natáhla paže. ''Vzdávám se. Dnes jste vyhráli.''

''Vrat'te se do zahrad. ...Královno.'' Pronesl ledově. Elisa v jeho hlase dokonce cítila i lehký náznak odporu, neposlušnosti.

Chtěla ho za to náležitě pokárat, ale pohled do jeho očí jí to rozmluvil. Byly tak... chladné.

S tímhle člověkem by sis neměla zahrávat, Ellie. Byl by schopný ti ublížit. Radila jí mysl.

Královna ji protentokrát poslechla.

Poté ji strážný surově popadl a odvlekl zpět do centrálního okruhu města.